Jednou z věcí, které si pamatuji o svých prarodičích, byla skutečnost, že tito zastávali názor, že ti nahoře, tedy politici, jsou lepšími lidmi, kteří si nezasluhují kritiku. Císař pán byl z jejich dětství glorifikovanou osobou, tím nejlepším z nejlepších, a ani později se do politiky nemíchali, protože ti nahoře přece činili to nejlepší pro ně, prostý lid.
Za mých rodičů pak bylo všechno stran politiky o hodně jiné. Ani za nich se politická reprezentace veřejně nekritizovala, ale v soukromí už to bylo jiné. To už se na vládnoucí rudé bratry nadávalo, to už se shledávaly jejich nedostatky. Ale s tím obvyklým dovětkem ‚nikde to neříkej‘. Protože strana a vláda oficiálně jednaly v nejlepším zájmu našeho pracujícího lidu, a kdo to nechválil nebo aspoň oficiálně neakceptoval, mohl skončit u lopaty nebo třeba i ještě hůř.
A já jsem se dožil doby, kdy už se politici kritizovat mohou, a to i veřejně, a také se kritizují. A to klidně i bez ohledu na to, zda je taková kritika opodstatněná nebo ne. Dnes už jim můžeme spílat, jak jenom se nám zlíbí, a také to tak děláme. A má-li to nějakou vadu na kráse, pak hlavně to, že se tím obvykle ničeho pozitivního nedosáhne.
Často kritizujeme chyby politiků, ale jaká je reakce na takovou kritiku? Třeba vůbec žádná. Tito si dále dělají, co se jim dělat chce, a ve své hroší kůži jsou nedotknutelní. Nezmění se podle toho, co od nich lidé chtějí, a vesměs je nikdo nesesadí, ani kdyby pro to byly dost pádné důvody.
Ale přiznejme si, že je mnohdy kritizujeme i zcela neprávem. Kritizujeme na nich i to, že dělají to, co od nich očekáváme, aniž bychom na to měli právo a aniž by to bylo reálné. Když nám nesnesou modré z nebe a nedokážou nemožné, dáváme jim co proto. A v takových případech je lepší, když si z toho politici nic nedělají.
A tak se mění vlastně jen jediné. Z prestižní záležitosti se politika změnila v ostudnou profesi. Kdy mají i obyčejné uklízečky často lepší zvuk než poslanci a jim podobní. A to je zlé.